Richard Hynek: Zhodnocení sezóny 2023

Sezóna 2022 byla nejlepší sezóna v mojí kariéře! Jediné, co bych této sezoně vytknul, byl vyvrtnutý kotník, kvůli kterému se mi po pár týdnech objevil chronický zánět Achillovy šlachy. Myslel jsem si, že se to přes zimní pauzu vyřeší a příští rok budu moci zase trénovat bez problému. Pěkně jsem se mýlil!

Šel jsem znovu na vyšetření, dostal jsem do achillovky 3 kolagenové injekce a bylo mi znovu povoleno běhat i přes bolest. Učinil jsem tak a začal jsem běhat. První 3 měsíce bolest klesala, ale poté znovu začala růst. Já jsem ale i přes to trénoval a závodil a umisťoval jsem se na stupních vítězů. Nicméně ale bolest začala každým dnem růst a já byl čím dál tím více omezen v tréninku. Kopce jsem například za celou dobu neběhal, protože mi to achillovka nedovolila. Mistrovství Evropy bylo jenom v horách nahoru a dolu, proto mě to velmi mrzelo. Nicméně jsem se nevzdával a makal dál, a věřil, že se i tak dokáží dobře umístit.

Vzhledem k tomu, že do Mistrovství Evropy zbýval jen jeden měsíc, rozhodl jsem se trénovat přes bolest a závod dokončit. Tak se taky stalo a vzhledem k všem problémům a okolnostem v přípravě jsem skončil na 4. místě, což pro mě bylo luxusní umístění.

Neměl jsem to ale dělat, protože achillovka byla zase velmi špatná a hlavní cíl, na který jsem se připravoval celý rok, Mistrovství světa, se pomalu ale jistě blížil. Velká bolest achillovky mi ale neumožnila běhat (bolest asi taková, že máte pocit, jako kdybyste měli v achillovce vražený nůž), takže jsem musel hledat jiné způsoby, jak se udržet v kondici.

Přes 3 měsíce jsem trénoval brutální 2-5 hodinové tréninky na kole a věřil, že mě příprava na kole dokáže udržet v kondici. To se taky stalo. V perfektní kondici jsem se udržel, nicméně do Mistrovství světa zbývaly jen 2 měsíce a já musel začít běhat. Bolest byla zase o něco menší, takže jsem do toho šel. Vše samozřejmě pod pravidelnou kontrolou sonografie a ultrazvuku.

Čekaly mě ještě 2 důležité závody, takže jsem se musel pomalu rozzávodit. V rámci přípravy jsem si zaběhl půlmaraton, po kterém jsem měl ale velké problémy s achillovkou. Velká bolest byla zpět. Hned ten jsem ale měl naplánovaný důležitý závod a já se musel rozhodnout, zdali pojedu nebo ne. Rozhodl jsem se jet a bylo to to nejlepší rozhodnutí.

Letěl jsem závodit do Madridu na první velký závod, mistrovství na 3 kilometry s kvalifikačními koly na 1 km. Tento závod byl pro mě velmi důležitý, chtěl jsem světu dokázat, že i já umím běhat krátké závody a ne jen dlouhé. Neuvěřitelné se stalo skutečností a já vyhrál závod a stal se tak pomyslným Mistrem Evropy na krátkou vzdálenost! Což je něco podobného, jako kdyby maratonec vyhrál 1500 m nebo 3 km. Mega úspěch, který mě neskutečně namotivoval, ale bolest achillovky mě zase velmi demotivovala. Sedl jsem zpět týden na kolo a snažil se udržet v kondici. Hned poté jsem běžel ještě jeden závod v Maďarsku, který jsem vyhrál. A poté už zbývaly jen 3 týdny do Mistrovství světa.

Celoroční příprava se pomalu ale jistě chýlila ke konci a já se cítil v neskutečné kondici. V takové kondici jsem hodně dlouho nebyl a ty časy co, jsem běhal týden před Mistrovstvím světa, byly neskutečné. Věřil jsem, že letos bych mohl zaběhnout perfektní výsledek. Největší obavy jsem ale měl z achillovky, aby vydržela 3 dny závodění v řadě. Odletěl jsem tedy na Mistrovství světa do Řecka s pocity, že by to mohlo dopadnout dobře.

Jenže 2 dny na to, co jsem do Řecka přiletěl, jsem onemocněl takovým způsobem, že jsem musel celé dny ležet v posteli. Nevzdával jsem to a stále jsem věřil. Snažil jsem se vyléčit co nejdříve, ale nemoc se spíše zhoršovala. Den před začátkem MS jsem se šel zkusit proběhnout a byl jsem rád, že jsem uběhl 3 kilometry klusem. Věděl jsem, že to není dobré znamení, ale zároveň jsem stále věřil, že se to může zlomit k lepšímu.

V pátek jsem se tedy postavil na trať prvního 7 km dlouhého závodu. Závod byl pro mě utrpení, ale ztráta byla „jen“ 2 minuty, což se v dalších 2 závodech dalo smazat. Stále jsem zůstával pozitivní a věřil jsem, že se to přes noc zlomí. Bohužel se tak nestalo ani v sobotu a já s kašlem na průduškách, ucpaným nosem, ucpanými dutinami a dehydratací jsem do závodu šel. Tak jak už bylo jasné dle mojí kondice před, tak taky závod dopadl. Sotva jsem doběhl, ztráta asi 7 minut a únava jak po 24 hodinovým závodu. Kašel na průduškách se zhoršil, ucpané dutiny, rýma a nemohl jsem ani mluvit. Bylo jasné, že se na poslední závod 21 km nepostavím a tak se taky stalo.

Mag*r jsem velký, doslova blázen do špitálu, ale tohle bylo už i na mě nesmyslné a nebezpečné. Takže jsem se posledního závodu ani nezúčastnil. Nemoc se mě držela dalších 7 dní, takže když to beru zpětně, lepší rozhodnutí jsem udělat nemohl. Tedy mohl jsem neběžet vůbec, ale to by mi nedalo. Chtěl jsem aspoň za každou cenu zkusit obhájit titul i po třetí v řadě. Bohužel mi to letos nebylo souzeno.

Paradoxem je, že za celý rok jsem nebyl ani jednou nemocný a vyšlo to zrovna na Mistrovství světa. Ale co se dá dělat, je to sport a i to k sportu patří. Někdy to vyjde a někdy ne. Mně to ale nezlomilo, to v žádném případě. Jen mě to velmi zamrzelo. Když celý rok obětujete kvůli jednomu cíli, riskujete s achillovkou a poté dostanete debilní chřipku, tak vás to pěkně dokáže nas*at.

Minulé roky mi vyšly podle představ, tento hold bohužel ne. Každopádně už teď jsem namotivovaný a připravený na příští rok. Jediné co teď nesmím podcenit je achillovka. Řekl jsem si, že nebudu závodit a běhat do té doby, dokud achilovka nebude úplně v pořádku. Myslíte si, že to vydržím? Hned koncem února by mě měl čekat první Ultra závod na 8 hodin v Saúdské Arábii. Pokud mi achillovka dovolí nejpozději do půlky ledna běhat bez bolesti, tak se tohoto závodu budu účastnit. Vše teď záleží na achillovce. Jsem blázen? Ano, jsem.